|
ZÁMEK V UHERČICÍCH
DAS SCHLOSS IN
UNGARSCHITZ
Reminiscence
Poprvé jsem zámek v Uherčicích navštívila v plném létě někdy na konci
90. let. Zámek byl tehdy návštěvníkům zčásti zpřístupněn jen několik
let, a to po dlouhém období „příkladné“ poválečné devastace, která tento
architektonicky velmi cenný objekt postihla poté, co byl v roce 1946
vyvlastněn posledním šlechtickým majitelům. Po válce byl totiž v jádru
renesanční zámek využíván ministerstvy vnitra i obrany, ale kupř. i jako
sýpka, či k ustájení dobytka. Na dojmy ze své první návštěvy Uherčic si
pamatuji i dnes docela živě. Prohlídka uherčického zámku byla tehdy
opravdu výmluvným svědectvím o tom, jak vypadala péče komunistického
státu o kulturní dědictví národa. Byla ale teprve „zlatá devadesátá“ a
všechno vypadalo docela nadějně. Vždyť v roce 1995 byl objekt zapsán do
seznamu národních kulturních památek a začalo se s konzervováním
nejzdevastovanějších částí objektu.
Letos v listopadu, po téměř 20 letech, se
naskytla příležitost nahlédnout do interiérů zámku při mimořádné
prohlídce znovu. Počasí už bylo hodně sychravé a lákalo spíš k posezení
u grogu v nějaké útulné hospůdce, ale má zvědavost byla silnější. Do
Uherčic se musím podívat znovu! Vzácně harmonické proporce arkádového
nádvoří s renesanční balustrádou, magické přítmí zámecké kaple,
roztomile rozverní a baculatí barokní andělíčci na štukové výzdobě
stropů, komorní zámecké divadlo, honosný banketní sál či letní jídelna
s výhledem do zámeckého lesoparku – to vše mne svým půvabem znovu
uchvátilo… Bohužel stejně nezapomenutelný je i dojem z improvizovaných
podpěr padajících stropů, provizorních igelitových výplní zámeckých
oken, zčásti vytrhaných a zdevastovaných podlah, ojedinělých ukázek
osaměle stojících příkladů zámeckého mobiliáře, poškozených fresek,
ozdobených monogramy vandalů, či padající fasádní omítky, jejíž výraz
vzácně souzněl s melancholií ročního období i barvou tlejícího listí
v zámecké zahradě. A ještě ke všemu už nejsou „zlatá devadesátá“! Právě
tady, na tomto místě a v měsíci, kdy si připomínáme sametovou svobodu,
jsem si zřetelně uvědomila, jak étos porevolučních let, plných naděje,
poněkud vyvanul. A určitě tomu nebylo na vině jen podzimní počasí.
Když jsem značně promrzlá prostory zámku
opouštěla, zněla mi v uších slova pana průvodce tom, jak složité je
získat finanční prostředky na restaurování dalších prostor rozsáhlého
objektu i to, jak jedinou částkou, kterou letos dostal správce zámku
k dispozici na jeho opravu, byly peníze darované jakousi britskou nadací
osvícených milovníků českých památek. Jednalo se o necelý milion Kč…
Uherčice tak i po 20 letech stále zůstávají jedním z nejzchátralejších
památkových objektů v majetku státu na našem území, a to i přes
nadlidské a takřka sisyfovské úsilí těch, kteří se o zámek starají.
Zbývá jediné: udělat z nouze ctnost. Na jednom webu určeném pro turisty
jsem se dočetla, že návštěva zámku je „ojedinělou příležitostí
nahlédnout do složitého procesu památkové obnovy historického objektu.“
Ještě že tak! V něčem jsme se přeci jen opravdu výrazně posunuli
vpřed.
Jana Burdová
Reminiszenz
Z um ersten Mal habe ich das
Schloss in Ungarschitz im Hochsommer Ende der neunziger Jahre besucht.
Nach langer Zeit der „vorbildlichen“ Nachkriegsdevastation, die dieses
architektonisch wertvolle Objekt getroffen hat, als es vom letzten
adeligen Besitzer konfisziert wurde, wurde das Schloss damals nur für
einige Jahre für Besucher zugänglich gemacht. Nach dem Krieg wurde
dieses -in seinem Kern- Renaissanceschloss vom Innen- und
Verteidigungsministerium benutzt, aber auch als Getreidespeicher und
Viehstall. Ich erinnere mich noch ganz lebendig an meine Eindrücke von
meinem ersten Besuch. Die Besichtigung des Ungarschitzer Schlosses war
damals ein beredsames Zeugnis dafür, wie die Pflege des nationalen
Kulturerbes durch den kommunistischen Staat aussah. Es waren damals aber
erst die goldenen Neunzigerjahre und alles sah ganz hoffnungsvoll aus.
Denn im Jahre 1995 wurde das Objekt in die Liste der nationalen
Kulturdenkmäler aufgenommen und man begann mit der Konservierung der am
meisten devastierten Teile des Objektes.
Dieses Jahr im
November, nach beinahe 20Jahren, bot sich wiederum die Gelegenheit, das
Innere des Schlosses bei einer außerordentlichen Führung zu besichtigen.
Das Wetter war aber schon sehr nasskalt und verlockte eher zu einem
gemütlichen Beisammensein bei einem Grog im warmen Gasthaus, aber meine
Neugierde war stärker. Ungarschitz muss ich noch einmal sehen! Edle
harmonische Proportionen, der Hof mit Arkadengängen und
Renaissanceballustrade, magisches Halbdunkel in der Schlosskapelle,
entzückende übermütige pausbäckige Barockengelchen auf Stuckverzierungen
an der Decke, ein kleines Schlosstheater, ein prunktvoller Bankettsaal
oder ein Sommerspeisesaal mit Ausblick in den Schlosspark- das alles hat
mich durch sein Antlitz wieder ergriffen… Leider ebenso unvergesslich
ist der Eindruck der improvisierten Abstützung der herunterfallenden
Decken, provisorische Plastikauskleidungen der Fenster, teilweise
herausgerissene und verwüstete Fußböden, vereinzelte Exemplare einsam
stehender Möbelstücke, beschädigte Fresken, die mit verzierenden
Monogrammen von Vandalen geschmückt sind, der herunterfallende Verputz
der Fassaden, dessen Ausdruck hervorragend mit der Melancholie dieser
Jahreszeit und der Farbe der verrottenden Blätter im Schlossgarten
harmonierte. Und noch dazu sind die goldenen Neunziger nicht mehr!
Gerade hier an diesem Platz und in diesem Monat, wenn wir uns an die
samtene Freiheit erinnern, wurde mir deutlich bewußt, wie der Ethos der
Jahre nach der Revolution, voller Hoffnung, irgendwie verwehte. Und
daran war sicherlich nicht nur das herbstliche Wetter schuld.
Als ich, reichlich
durchgefroren, die Räume des Schlosses verließ, klangen mir die Worte
unseres Schlossführers in den Ohren, wie kompliziert es wäre,
finanzielle Mittel zur Restaurierung weiterer Räume des umfangreichen
Objektes zu erhalten, und auch, dass die einzige Summe, die er als
Schlossverwalter dieses Jahr für Reparaturen bekommen hätte, das Geld
gewesen wäre, das er von einer britischen Stiftung erleuchteter
Liebhaber der tschechischen historischen Denkmäler geschenkt erhalten
hätte. Es hätte sich um eine knappe Million Kronen gehandelt…
Ungarschitz bleibt so auch nach 20Jahren eines der verwahrlosesten
Denkmäler im Besitz des Staates in unserem Gebiet, und das auch trotz
der übermenschlichenund fast Sisyphos-artigen Bemühungen derjenigen, die
sich um das Schloss kümmern. Als einziges bleibt: Eine Tugend aus der
Not zu machen. Auf einer Webseite für Touristen habe ich erfahren, dass
die Schlossbesichtigung „eine einzigartige Gelegenheit sei, Einblick in
den komplizierten Prozess der Denkmalserneuerung eines historischen
Objektes zu erhalten.“ So ein Glück! Darin haben wir doch Fortschritte
gemacht!
Jana Burdová
|