Česko - rakouský kulturně vzdělávací  spolek
RUKAMA NOHAMA

 

Tschechisch - österreichischer Kultur - und Bildungsverein
MIT HÄNDEN UND FÜSSEN
 

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZÁMEK V UHERČICÍCH 

DAS SCHLOSS IN UNGARSCHITZ

 

 Reminiscence

 

Poprvé jsem zámek v Uherčicích navštívila v plném létě někdy na konci 90. let. Zámek byl tehdy návštěvníkům zčásti zpřístupněn jen několik let, a to po dlouhém období „příkladné“ poválečné devastace, která tento architektonicky velmi cenný objekt postihla poté, co byl v roce 1946 vyvlastněn posledním šlechtickým majitelům. Po válce byl totiž v jádru renesanční zámek využíván ministerstvy vnitra i obrany, ale kupř. i jako sýpka, či k ustájení dobytka. Na dojmy ze své první návštěvy Uherčic si pamatuji i dnes docela živě.  Prohlídka uherčického zámku byla  tehdy  opravdu výmluvným svědectvím o tom,  jak vypadala péče komunistického státu o kulturní dědictví národa. Byla ale teprve „zlatá devadesátá“ a všechno vypadalo docela nadějně. Vždyť v  roce 1995 byl objekt zapsán do seznamu národních kulturních památek a začalo se s konzervováním nejzdevastovanějších částí objektu.

Letos v listopadu, po téměř 20 letech, se naskytla příležitost nahlédnout do interiérů zámku při mimořádné prohlídce znovu. Počasí už bylo hodně sychravé a lákalo spíš k posezení u grogu v nějaké útulné hospůdce, ale má zvědavost byla silnější.  Do Uherčic se musím podívat znovu! Vzácně harmonické proporce arkádového nádvoří s renesanční balustrádou, magické přítmí  zámecké kaple, roztomile rozverní a baculatí barokní andělíčci na štukové výzdobě stropů, komorní zámecké divadlo, honosný banketní sál či letní jídelna s výhledem do zámeckého lesoparku  – to vše mne svým půvabem znovu uchvátilo… Bohužel stejně nezapomenutelný je i dojem z improvizovaných podpěr padajících stropů, provizorních igelitových výplní zámeckých oken, zčásti vytrhaných a zdevastovaných podlah, ojedinělých ukázek osaměle stojících příkladů zámeckého mobiliáře, poškozených fresek, ozdobených monogramy vandalů, či padající fasádní omítky, jejíž výraz vzácně souzněl s melancholií ročního období i barvou tlejícího listí v zámecké zahradě. A ještě ke všemu už nejsou „zlatá devadesátá“! Právě tady, na tomto místě a v měsíci, kdy si připomínáme sametovou svobodu, jsem si zřetelně uvědomila, jak étos porevolučních let, plných naděje, poněkud vyvanul. A určitě tomu nebylo na vině jen podzimní počasí.

Když jsem značně promrzlá prostory zámku opouštěla, zněla mi v uších slova pana průvodce tom, jak složité je získat finanční prostředky na restaurování dalších prostor rozsáhlého objektu i to, jak jedinou částkou, kterou letos dostal správce zámku k dispozici na jeho opravu, byly peníze darované jakousi britskou nadací osvícených milovníků českých památek. Jednalo se o necelý milion Kč…  Uherčice tak i po 20 letech stále zůstávají jedním z nejzchátralejších památkových objektů v majetku státu na našem území, a to i přes nadlidské a takřka sisyfovské úsilí těch, kteří se o zámek starají. Zbývá jediné: udělat z nouze ctnost. Na jednom webu určeném pro turisty jsem se dočetla, že návštěva zámku je „ojedinělou příležitostí nahlédnout do složitého procesu památkové obnovy historického objektu.“ Ještě že tak! V něčem jsme se přeci jen opravdu výrazně posunuli vpřed.                                                                    

 Jana Burdová

 

 

Reminiszenz

 

Z um ersten Mal habe ich das Schloss in Ungarschitz im Hochsommer Ende der neunziger Jahre besucht. Nach langer Zeit der „vorbildlichen“ Nachkriegsdevastation, die dieses architektonisch wertvolle Objekt getroffen hat, als es vom letzten adeligen Besitzer konfisziert wurde, wurde das Schloss damals nur für einige Jahre für Besucher zugänglich gemacht. Nach dem Krieg wurde dieses -in seinem Kern- Renaissanceschloss vom Innen-  und Verteidigungsministerium benutzt, aber auch als Getreidespeicher und Viehstall. Ich erinnere mich noch ganz lebendig an meine Eindrücke von meinem ersten Besuch. Die Besichtigung des Ungarschitzer Schlosses war damals ein beredsames Zeugnis dafür, wie die Pflege des nationalen Kulturerbes durch den kommunistischen Staat aussah. Es waren damals aber erst die goldenen Neunzigerjahre und alles sah ganz hoffnungsvoll aus. Denn im Jahre 1995 wurde das Objekt in die Liste der nationalen Kulturdenkmäler aufgenommen und man begann mit der Konservierung der am meisten devastierten Teile des Objektes.

Dieses Jahr im November, nach beinahe 20Jahren, bot sich wiederum die Gelegenheit, das Innere des Schlosses bei einer außerordentlichen Führung zu besichtigen. Das Wetter war aber schon sehr nasskalt und verlockte eher zu einem gemütlichen Beisammensein bei einem Grog im warmen Gasthaus, aber meine Neugierde war stärker. Ungarschitz muss ich noch einmal sehen! Edle harmonische Proportionen, der Hof mit Arkadengängen und Renaissanceballustrade, magisches Halbdunkel in der Schlosskapelle, entzückende übermütige pausbäckige Barockengelchen auf Stuckverzierungen an der Decke, ein kleines Schlosstheater, ein prunktvoller Bankettsaal oder ein Sommerspeisesaal mit Ausblick in den Schlosspark- das alles hat mich durch sein Antlitz wieder ergriffen… Leider ebenso unvergesslich ist der Eindruck der improvisierten Abstützung der herunterfallenden Decken, provisorische Plastikauskleidungen der Fenster, teilweise herausgerissene und verwüstete Fußböden, vereinzelte Exemplare einsam stehender Möbelstücke, beschädigte Fresken, die mit verzierenden Monogrammen von Vandalen geschmückt sind, der herunterfallende Verputz der Fassaden, dessen Ausdruck hervorragend mit der Melancholie dieser Jahreszeit und der Farbe der verrottenden Blätter im Schlossgarten harmonierte. Und noch dazu sind die goldenen Neunziger nicht mehr! Gerade hier an diesem Platz und in diesem Monat, wenn wir uns an die samtene Freiheit erinnern, wurde mir deutlich bewußt, wie der Ethos der Jahre nach der Revolution, voller Hoffnung, irgendwie verwehte. Und daran war sicherlich nicht nur das herbstliche Wetter schuld.

Als ich, reichlich durchgefroren, die Räume des Schlosses verließ,  klangen mir die Worte unseres Schlossführers in den Ohren, wie kompliziert es wäre, finanzielle Mittel zur Restaurierung weiterer Räume des umfangreichen Objektes zu erhalten, und auch, dass die einzige Summe, die er als Schlossverwalter dieses Jahr für Reparaturen bekommen hätte, das Geld gewesen wäre, das er von einer  britischen Stiftung erleuchteter Liebhaber der tschechischen historischen Denkmäler geschenkt erhalten hätte. Es hätte sich um eine knappe Million Kronen gehandelt… Ungarschitz bleibt so auch nach 20Jahren eines der verwahrlosesten Denkmäler im Besitz des Staates in unserem Gebiet, und das auch trotz der übermenschlichenund fast Sisyphos-artigen Bemühungen derjenigen, die sich um das Schloss kümmern. Als einziges bleibt: Eine Tugend aus der Not zu machen. Auf einer Webseite für Touristen habe ich erfahren, dass die Schlossbesichtigung „eine einzigartige Gelegenheit sei, Einblick in den komplizierten Prozess der Denkmalserneuerung eines historischen Objektes zu erhalten.“ So ein Glück! Darin haben wir doch Fortschritte gemacht!

Jana Burdová